Když studenti mají mlčet

17. listopad je významným dnem, který každý rok přináší nejen den volna, ale i řadu diskuzí a debat k údálostem z konce roku 1989. Velmi často se v nich odráží přesvědčení mnoha lidí, že by člověk měl hodnotit jen ty události, které sám zažil. Téměř každý diskutující mladý člověk již slyšel známou větu: „nevíš, o čem mluvíš“. 

Tehdejší „předlistopadová“ společnost vnímala názory studentů a případně akademické obce  jako hodnotný příspěvek, který měl velkou váhu a ohlas. V současnosti převažuje zcela jiná nálada, která nepřiznává studentům a vzdělávacímu systému tak vůdčí roli, jako tomu bylo dříve.

Příčiny můžeme hledat v proměně českého školství. Vysokoškolské vzdělání se stalo masově dostupnou komoditou a výjiméčnost se vytratila. Ale důvodů je více. Patří k nim i silnější projevy konzumního způsobu života, které jsou pro starší spoluobčany nepochopitelné a často neakceptovatelné. Mezi  studenty a staršími lidmi se vytváří čím dál větší propast, plná vzájemného nepochopení. Pramení nejen z rychle se vyvíjející technologické společnosti, ale i ze zcela rozdílné výchovy. Nedílnou součástí této problematiky je i fakt, že s pozdější hranici odchodu do důchodu, došlo ke zkrácení společně tráveného času mezi mladými lidmi a jejich prarodiči.

Přesto se domnívám, že studentská názorová základna má svou váhu. Jsou to právě mladí lidé, které čeká život v Evropě, která ztrácí půdu pod nohama. Pohled studentů na historické události bývá často velmi naivní a euforický, ale zároveň mohou mít větší nadhled na události, které pamětníky často svazují silou osobního zážitku.

V listopadu 1989 jsem byl v plenkách, doslova.  Nedovolím si hodnotit konkrétní protestní akce, jejich závažnost a vliv na vývoj v zemi. Netroufám si vyřknout soud nad jednotlivci, ale bez výčitek a přílišné zdrženslivosti můžu označit listopad roku 1989 za významné období, které vedlo k výraznému posílení svobody jednotlivce a prospělo i ekonomické sféře.  Pokud dnes část obyvatel kritizuje Sametovou revoluci a s nostalgií touží po minulém režimu, nemám pro to pochopení.

Pochopení mám pro lidi, kteří přicházejí s konstruktivní kritikou. Jinými slovy, současný model společnosti je cestou, nikoliv cílem o který bychom měli usilovat. A co si myslíte vy? Považujete akce dneších studentů za hloupé a zbytečné, nebo se domníváte, že sehrají roli při utváření společnosti, která bude schopná obstát ve zkoušce civilizačního střetu, který ji brzy čeká? 
Pro naši zemi je typické, hledání jen těch špatných změn, které nastaly po určité historické události. Přitom dnes je ve společnosti čím dál větší množství lidí, kteří se dobrovolně a bez nároku na odměnu angažují na formování lepší společnosti. Přechod od diskuzí k činnosti již začal. 

Záverem bych rád připomenul tato jména: Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert. Jména organizátorů studentských protestů proti nacistické okupaci v roce 1939. Za nimi by mělo být i více než 1200 jmen studentů, kteří byli posláni do koncentračních táborů, kde mnoho z nich zemřelo.

Nezapomínejme!